Polskie Gimnazjum im. Juliusza Słowackiego, Český Těšín, příspěvková organizace

21. 6. 2022

Konkursy literackie z języka czeskiego

O vráně a kleci

Venku zaskučel vítr a stará bříza za oknem se s námahou ohnula pod jeho silou. Větve se dotkly zdi domu. Anežka měla hlavu opřenou směrem k zápasu živlu s přírodní kronikou, ale scénu za oknem jako by neviděla. Byly to myšlenky, které jí zvonily v hlavě, netichnoucí, pochmurné zvony, a nenechaly dívku v klidu. Epilepsie. Večírek. Párty. Čipsy, pití a hudba. A tanec. Ruce. Tančila s nimi, celé její tělo tančilo a cítilo rytmus, rytmus jejího krásného a spontánního života. A pak tma. Epilepsie. Procitla v nemocnici. Táta ji držel za ruku a doktor v bílém plášti odříkával diagnózu. Máma si zatím ustrašeně mnula ruce. Vždycky to dělá, když se ocitne ve vážnější situaci. Nedošlo jí všechno z toho, co řekl lékař, ale to základní určitě – omezit rizikové faktory. To, aby nedošlo k dalším záchvatům. Teď seděla u sebe doma a snažila si vybavit dny bez nespoutané zábavy a adrenalinu. Bez koncertů ozářených světly zběsile pohybujících se reflektorů. Kdo ví, jestli bude moct udělat řidičák. A kluci? Kdo bude chtít nemocnou holku? Opřela si bradu o kolena. Pálily ji oči. „Aspoň někde si nebudu hrát na statečnou,” řekla si a nechala volný průchod slzám.
                                                                                             * * *
Znovu stála před odřenými školními dveřmi. Jde pozdě, ale určitě jí to nikdo nebude mít za zlé. „Hlavně že jsi se vrátila.” Představila si křehký hlas své třídní. Stiskla kliku a pak ještě jednu a vešla do třídy. Pozdravila učitele a otočila hlavu ke spolužákům. Jako na povel spustili hlavy k sešitům. Ucítila píchnutí ve hrudi. Co jsem čekala? Po celý den s ní nikdo nepromluvil. Třeba se mě bojí, pomyslela si. To nesmí. ,,Čau,” připojila se k skupince lidí na obědě. Ihned přestali mluvit. Otočila se kolem. Všichni uhnuli zrakem a předstírali, že školní oběd je vlastně velice zajímavá věc. Nikdy neviděla žádného člověka, který by si tak urputně prohlížel rýžovou kaši. ,,Čau,” někdo jí konečně odpověděl. ,,Hele, ta věc, už je to v pohodě. Doktor mi řekl, že si mám jenom dát bacha…” ,,Hm. Tak. Supr.” ,,Bezva.” Trapné ticho. ,,Takže? Podnikneme něco?” Najednou se Katka prudce zvedla. Stoly okolo ztichly. Opřela se o stůl a podívala se Anežce přímo do očí. ,,Přestaň nás vodit za nos. My tě pak zachraňovat nebudeme.” Zpátky se posadila. Anežka chvíli na ni civěla. ,,Nepotřebuji záchranu,” řekla a odstrčila židli. Popadla batoh a vyběhla ze školní jídelny.
                                                                                              * * *
Milý deníčku, přemýšlím. Mám teď hodně času. Proto přemýšlím. Podobám se teď vráně, kterou někdo zavřel do klece, protože už ji nemohl vystát. Určitě víš, co je ta klec zač. Když víš tohle, tak se domnívám, že tušíš, že se klece dají odemknout. Problém je v tom, že mi někdo ukradl klíč. Nemysli si, je mnoho epileptiků, kteří vedou úplně normální život. Mají klec, ale mají taky k té kleci klíč. Nesedí tam furt. Jako já. Někdo ho vyhodil. Řekl si, že mě tu nechá. Řekli si. Ono, milý deníčku, jich je víc. A tak jsem tady. Ovšem že, nejdřív jako každá správná vrána jsem klovala. Nechtěla jsem to tak nechat. Ale omrzelo mě to. Milý deníčku, za pár let se klec rozpadne. Vím to. Jen nevím, jestli budu mít sílu čekat. Kdyby mi tak někdo podal ten klíč.
                                                                                             * * *
Kde je. Kde je. Kde jenom, sakra, je? Prohrabala všechno. Celý batoh. Šuplíky. Nikde nebyl. Musí tady někde být! Nenašla ho. Celou noc kvůli tomu nespala. Její myšlenky, její pocity, všechny zmizely. Snažila se usnout. Je to jenom blbý sešit. Kus papíru. Ale nešlo to. V pět ráno to vzdala. Oblékla se, spolkla snídani a pilulky a vyšla z domu. Musí se ještě kouknout ve škole. Třeba tam někde bude. Škola byla už odemčena, ale stále ještě prázdná. Anežka prošla studenou chodbou a zamířila do třídy, kde měla naposled hodinu. Podívala se pod lavici a s úlevou si oddechla. Byl tam. Sáhla po deníku a začala nim listovat. Našla poslední záznam a v tu chvíli strnula. Někdo to četl. A dokonce něco napsal nedbalým písmem, tolik jiným od toho jejího, šikmého a úhledného. Nejdříve ji ovládla zlost, protože si někdo jen tak počmáral její sešit. V této chvíli byla ale kromě školníka jedinou živou duši ve škole, takže se ani nemohla poptat, kdo měl ještě tady včera po ní hodinu. A tak začala vzkaz číst.
,,Milá Vráno.” Skvělý, pomyslela si, začíná to hezky. ,,Tak se mi zdá, že to trošku hrotíš. Zaprvé, pokud vím, vrány mají docela ostré pařáty, skus je taky někdy použít, třeba místo toho klíče. Vypadáš celkem inteligentně, určitě si nějak poradíš. Zadruhé, pokud by někdo vyhodil od něčeho klíč, obávám se, že bychom měli do činění s těžkým, možná neléčitelným, imbecilem. Každé dítě ví, že klíč je k otevírání dveří, ale taky truhel s poklady. Jsem si jistý, že ho jenom někam založili. Ujišťuji Tě, že ačkoliv chování Tvých expřátel je bezesporu pošetilé, má své vysvětlení. Což neznamená, že jejich jednání je správné. Třeba jsi trefila na lidi, kteří v životě neviděli epileptický záchvat a děsí je, že by v této chvíli měli něco dělat, nějak toho dotyčného zajistit. Proto si raději budou toto ,nebezpečí' držet od těla. Potřebují si na to zvyknout. Dej jim čas. Pokud jim na Tobě opravdu záleží, tak se vrátí a budou vůči Tobě ohleduplnější. Některým některé věci docházejí pomalu. Nebo jim nedojdou vůbec. V tomto případě si můžeš odškrtnout na svém seznamu ,setkání s homo debilis' . A raději si hledat nové známé. Život je moc krátký na to, abys ho strávila tak, že budeš přemýšlet nad tím, co všechno Ti nemoc vzala. Považ, jsi na tom ještě celkem dobře: neležíš napojena na přístroje, chodíš mezi lidi, děláš to, na co máš chuť. K tomu, abys se znovu postavila na své vlastní nohy, nepotřebuješ žádný klíč. Můžeš poslouchat hudbu, tancovat, vycestovat, můžeš poznat nové lidi, poznáváš nové lidi. Žiješ. Život Tě baví. Tak žij dál. Zapomeň na klec a leť. Vím, že to dokážeš. Tvůj Deníček PS: No, ale kdybys stejně trvala na tom, že bez toho klíče se nehneš, tak se koukni níž.”
Pod textem byl obrázek. Vypadalo to spíše jako nepodařená housenka než to, co autor myslel. Anežka se ale stejně jemně dotkla papíru a tvora pohladila. Zlost vymizela a na její tvář zabloudil úsměv. Podivín. Ne všechno jí vysvětlil. A některé věci v dopise nepochopila vůbec. ,,Pařáty” – co tím myslel? Určitě nějaký básník-individualista. Ale ne blbec. Přečetla si psaní znova. A pak ještě jednou. Pokud to bude třeba, přečte si ho stokrát. Zapamatuje si ho. Uloží si klíč do hlavy, aby ji už nikdy nikdo nezamkl.

Alespoň ne na dlouho.

Dorota Baszczyńska

Když je příběh radost číst aneb Čtení které knihy tě pobavilo.

Motto: ,, Žijeme pro knihy a je to sladké poslání ve světě upadajícím a zmítaném nepořádkem." 

                                                                                   (Umberto Eco, Jméno růže)

            Knížka, o které chci psát, paradoxně nemá příběh, a přesto mi její čtení přineslo mnoho radosti. Jedná se o Stručnou historii času Stephena Hawkinga. Jako asi každý člověk mám určitý žebříček témat, která mi přijdou důležitá a chci jim porozumět, a která mě naopak vůbec nezajímají. Pro někoho jsou fascinující dějiny lidstva, životy slavných osobností, pro někoho je to krásná literatura.

Na horní příčce mého žebříčku zájmů je již delší dobu kvantová mechanika. Vždy mi to připadalo jako magie. Jevy, které se objevují kolem nás a jsou nezbytné pro náš život, byly tisíce let vysvětlovány chybně. Teprve na začátku minulého století začaly snahy o opětovné pochopení vesmíru. Stephen Hawking dokázal popsat tyto asi nejsložitější procesy čtivým způsobem.

Jsem člověk, který nemá rád dějepis, nedokážu si představit události na časové ose a letopočty jsou pro mě náhodná čísla. Ačkoli tato kniha pojednává o dějinách, z nějakého důvodu jsem ji četla s chutí. Přemýšlela jsem u toho, že když mí prarodiče seděli v hodinách fyziky a chemie na gymnáziu, předávané učivo, a tudíž i chápání přírodních principů muselo být zcela odlišné, než je dnes.

Jako řekl Umberto Eco, svět je zmítán nepořádkem. Je to pravda jak z filozofického, tak i z fyzikálního hlediska. Entropie pořád roste. Chaos ve světě stejně jako i v životech nás všech se jen zvětšuje. Proto mi dělá velkou radost možnost alespoň částečně tomuto nepořádku porozumět.

 Hanna Klus

 

 

Téma: Když je příběh radost číst aneb Čtení které knihy tě nejvíc pobavilo

 

            Rozhodl jsem se napsat o knize Malý princ, jejímž autorem je Antoine de Saint-Exupéry. Tato kniha mě zaujala z toho důvodu, že hodně lidí v mém okolí říkalo, že by si měl přečíst každý. Tuto knihu jsem četl již na základní škole, ale moc mě nezaujala, přesto jsem se jí pokusil dát druhou šanci. O Malém princi se mluví jakožto o moderní pohádce, pro mě měl ale diametrálně jiný význam.

 Kniha se na první pohled může jevit jako dětská, jednoduchá, nepromyšlená, avšak skrývá se za ní neuvěřitelná hloubka, která nejen upoutala mou pozornost, ale dokonce jsem si potvrdil určité názory a dozvěděl jsem se nové věci. Příběh knihy jako takový mě nepotěšil tak jako zpráva, kterou tato kniha přináší. Malý princ je kniha vydaná na konci druhé světové války, v roce 1943, tudíž má již téměř osmdesát let, a přesto je stále velmi aktuální.  Lidé se přece jen moc nemění. 

Kniha velmi obrazně a alegoricky vypráví příběh pilota, který ztroskotal na poušti, a kouzelný mužíček, ještě kluk, z jiné planety, kterého náhodou potká, mu vypráví své příběhy, které zažil během své cesty. Těmito příběhy ukazuje na problémy lidstva, dospělých lidí, kteří občas řeší nepodstatné věci, a poukazuje tímto způsobem na to, že někdy je potřeba se zastavit, přemýšlet jako malé dítě, jednoduše, bez předsudků. Pro mě osobně má tato kniha obrovský význam a myslím si, že určitě není pro každého. Tímto chci říct,  že není pro děti. Děti čtou Malého prince pouze jako příběh a myslím si, že pro správné pochopení této knihy je potřeba trochu dospět a přemýšlet nad věcmi z různých úhlů  pohledu. Věci, které se na první pohled mohou zdát jako malichernost nebo nepodstatné, ve skutečnosti mohou skrývat hlubokou myšlenku nebo tajemství. Kniha Antoine de Saint-Exupéryho těchto malých tajemství skrytých mezi řádky má mnoho. Prvním takovým příkladem mohou být baobaby. Hrdina vypráví, že baobaby na jeho planetce musí vytrhávat, jakmile jsou ještě mladé, hned když je je možné odlišit od jiných rostlin, jinak by kořeny baobabů celou jeho planetku zničily. Jinak řečeno, baobaby mohou symbolizovat problémy a celý příběh dává naprosto jiný smysl, nejde o planetku, ale o problémy, které když nevyřešíme dostatečně včas, jsou schopny zničit náš život, nebo nám ho minimálně znepříjemnit.

Malý princ mi ukázal, že knihy a umění vůbec dokážou příběh a hlavní myšlenku předávat i jinak než pouze přímočaře. Dokážou člověka nutit se zamyslet a tím ho vtáhnout do děje. Jsem opravdu rád, že takové knihy existují, myslím si, že mě Malý princ obohatil, a přesto, že jsem spoustu myšlenek knihy už znal, dokázal mě naučit novým věcem. I přes to, že se někdy může zdát, že náš svět je pochmurný a chaotický, tak nás umělecká díla dokážou vtáhnou do jiného světa. Podle mého názoru tuto myšlenku dobře popisuje citát: 

,, Žijeme pro knihy a je to sladké poslání ve světě upadajícím a zmítaném nepořádkem." 

                                                                                  (Umberto Eco, Jméno růže)

Darek Ligocki